Myslivecká mluva

Mluva myslivců patří do mysliveckých tradic jako jeden z jejích pilířů. Ba co víc, myslivecká mluva, řečeno slovy básníka, jsou překrásné květy na louce mysliveckých zvyků, jsou jejich nikdy neuvadající ozdobou.
A tato skutečnost nás zavazuje tu naši mluvu ovládat každý co nejlépe. Nepíši záměrně – naprosto dokonale, protože to je snad nad síly průměrného myslivce. Vždyť dnes máme téměř dva tisíce výrazů, zatímco Josef Jugmann jich na přelomu 18. a 19. století zachytil asi 1500. Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva. Některé nevhodné a nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede poslední slovník Jaromíra Kovaříka a Ctirada Rakušana (1995), který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat. Budiž nám vodítkem, rozhodčím a učebnicí pro současnou dobu. Označuji ho i pro tento seriál jako použitou literaturu.
Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce. Kdo ji neovládá, aby raději mlčel a neriskoval posměch ostatních. Ten je ostatně prostředkem, jak docílit toho, aby myslivci tuto krásnou a jedinečnou tradici ctili, dodržovali a používali jen těch správných výrazů.
Ale zvládnutí odborné myslivecké mluvy je nejen ctí, ale také povinností. Ano povinností, a s tím jsem tak trochu narazil u jednoho nového, ale staršího, myslivce – spíše jen lovce, který mi řekl, že je toho názoru, že je to záležitost „pouze vás lidových myslivců organizovaných v ČMMJ“. Asi tím chtěl říci, že se to netýká profesionálních myslivců a myslivců – podnikatelů (asi pojištěných v podnikatelské pojišťovně?), kteří s námi nechtějí mít nic společného! Až mě zamrazilo! Kam se to řítí naše česká myslivost? Kde jsou ideály zakladatelů jednotné myslivecké organizace - pánů Žalmana, Slaniny, Dyka a dalších?
Vraťme se k té povinnosti užívat mysliveckou mluvu. Již v roce 1945 Ministerstvo zemědělství ji ustálilo a podpořilo výnosem ze dne 22. 10., jímž uložilo povinnost používat českou mysliveckou mluvu jako jednu ze starých mysliveckých tradic a jako odbornou terminologii samostatného odvětví. Také platný myslivecký řád ukládá užívat mysliveckou mluvu.
Každý myslivec by měl znát dobře mysliveckou mluvu, dobře rozhodně u všech druhů zvěře, která žije v jejich honitbě, která souvisí s výkonem práva myslivosti, s kynologií, lovectvím a s péčí o zvěř.
V seriálu „Dodržujeme myslivecké zvyky...“ (Myslivost 2007) jsem se v březnové kapitole vzdal učení myslivecké mluvy a odkázal na slovník. Teď se o to chci pokusit, když jsme seriál nazvali „Zvyky a tradice v praxi...“. Samozřejmě ne v plném rozsahu, to opravdu nejde, ale trochu doplnit vědomost.
 

Zvěř všeobecně

Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti. Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. Rozlišení na zvěř užitkovou a škodnou se již nemá používat, tedy ani tyto výrazy, které ani v zákoně se již neuvádějí.
Naopak rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujeme zvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok.
Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Pak ještě často slyšíme zvěř vysoká. Laici tak často označují i srnčí a daňčí zvěř – když už, tak by tento výraz měl platit jen pro zvěř jelení, ale ten autoři slovníku označují jako nesprávný.
Rozdělení zvěře podle původu – zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště – zvěř nížinná čili luční, pahorkatinná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu – zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří – zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu – zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu – zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu – zvěř lovná, nelovná. Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou – což je ovšem velmi nesprávné.
 

Světla, slechy, běhy...

To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek. A tím to zpravidla u mnohých končí. Jak konstatují i další kolegové ze zkušebního senátu, znalost myslivecké mluvy je stále horší a horší. Když se to noví myslivci pak v praxi doučí, je to dobře. Horší je neznalost u dlouholetých myslivců.
Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor – dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).
Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.
Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy – medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich.
Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.
Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká „palice“ aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři.
Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť.
Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku.
Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy.
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.

 Zuby:

Jelen má horní špičáky kelce – používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky.
Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.
 
V únorové Myslivosti jsme skončili v popisu hlavy zvěře, ale až na ty ozdoby u samců – parůžky, parohy, růžky a rohy, u nichž mnohý myslivec jásá jak jsou krásné, jak jsou pěkné. Takový se pak dočká někdy posměchu, že pěkné a krásné je je jen ženské pozadí, zatímco trofej je dobrá, silná, vyspělá, kapitální, pravidelná. Podle počtu výsad je pak kupř. jelen rovný, nerovný, škůdník, mnich, holec, či zrůdník, nebo dokonce parukáč. Chybou je říkat parukář, knoflíkář, paličkář. (To jsou lidé, kteří vyrábí paruky, knoflíky, paličky.) Správně je knoflíkáč, paličkáč. Někteří myslivci jsou při svých chybách suvereni. Za rozhodující považují skutečnost, že to tak říkal jejich otec, děd či jiný starší myslivec, který byl považován za osobnost a nepřipouští, že se to od něho učili chybně.
Stejně tak, jako daňci nejsou lopatáři, ale lopatáčitak nejsou ani vařečkáři, ale vařečkáči. Los má také parohy a je také lopatáč má-li parohy lopatovité. jsou-li však bidlovité, je bidláč. Všude „č“ na konci. Ve vývoji parohů je pak špičák a vidlák (tam „č“ na konci není).
Říci, že muflon má rohy není chybou, i když toulce jsou hezčí. Kamzíci i kamzice mají růžky, jejichž dolní část se nazývá kořen a zahnuté konce háčky, na nich vruby a prstence. Kozy bezoárové a kozorožec horský mají rohy a na nich roční vruby a kozy na ostré přední straně ztluštěniny.
Protože všechny lovecké trofeje nejsou jen připomínkou loveckého úspěchu a pýchou myslivce, ale také doklady chovné úrovně, naučme se je správně pojmenovávat mysliveckou mluvou a alespoň tady nedělat chyby.


Reprodukce zvěře

Svatební období zvěře, pohlavní orgány a oplodňování má velmi rozmanité výrazy v myslivecké mluvě. Často se v praxi chybuje, když hovoříme o tokání bažantů a koroptví, o páření kachen a říje je často vztahována ke zvěři, která ji nemá. Říji má jen spárkatá mimo divočáků, ti mají chrutí a stejně tak jezevci. Zajíci a králíci mají honcování. Honění mají veverky, svišti, ondatra a vlk (jehož samice kaňkuje). Kaňkování má liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, vydra, kuny, tchoři a lasice. Tok mají tetřevovití, krocani, dropi, sluky, jejichž kohoutci se píchají a mají zásnubní reje. Ostruhování mají bažanti, ale koroptve párkování či rozštipování a pojímají se. Páří se husy, orebice, hrdličky, lysky, krmoráni, volavky, krkavcovití, dravci, sovy a holubi, kteří se při tom zobáčkují, či hubičkují. Jak vidno, páří se především pernatá, ale patří sem i medvědi, zatímco kachny ne, u těch je to řadění.
Pohlavní orgány samců spárkaté zvěře včetně divočáků jsou žíla a ráže, které jsou v šourku a dohromady kratiny a ne střapec, jak si to mnozí myslivci v praxi zjednodušují. Střapec je pouze prodloužená srst kolem žíly. Samice spárkaté zvěře mají svírku.
Zajíc má pyj a ráže a dále i králík, veverka, svišť a ondatra, zatímco samice všech těchto mají pochvu. Pyj a ráže má také medvěd, ale medvědice nemá pochvu, ale přezku, stejně jako liška, vlčice a všechny další šelmy.
Samci spárkaté samice pokládají. Planá laň je trvale neplodná, neoplodněná laň je jalová. Oplodněné samice jsou pak těžké a kladou losíčasta či lůsata, kolouchy, srnčata, daňčata, muflončata, kamzíčata, kůzlata.
Bachyně je plná a selí se, metá selata. Zaječka je rovněž plná, vrhá či metá zajíčata.Plná je a vrhá také veverka veverčata, ondatra ondatřata, medvědice medviďata, vlčice vlčata, liška liščata, fena psíka mýv. štěňata, div. kočka koťata, jezevčice jezevčata, vydra vydřata, kuna kuňata, tchořice tchoříčata, lasice lasíčata.
Tetřevovití, krocani a dropi ošlapují a jejich kuřata se proklubávají a líhnou. Pojímají se koroptve.
Ostatní pernatá včetně sov a dravců se páří, mláďata se rovněž proklubávají a líhnou, samice je vyvádí, holá mláďata jsou holátka.
 

Hlasy zvěře

Pro zvuky vydávané zvěří znají slovníky myslivecké mluvy téměř 50 výrazů. Vybral jsem pro oživení jen některé, ty nejvíce frekventované, nejhezčí a zajímavé:
Jelen troubí (avšak i los), ale také brouká, mrmlá, huká. Los při klusu spárky cinká. Jelen sika hvízdá a taktéž i muflon (muflonka meká), kamzík, svišť a medvědice.
Vlk vyje a skolí, vlčata skučí a štěkají. Liška vrní, skučí, skolí, postřelená kvílí, liščata kamží, rys přede, kviká, vrčí, funí, prská, rysice mňouká, vydra mručí, vřeští, brečí, prase chrochtá, funí, mlaská, kňour klektá, selata kvičí, zajíc mrouká, naříká, vřeští, zajíčata pískají. Píská však i orebice, dravci a sluka, která však také i kvorká. Dravci křičí, kachna káchá, bažant kodrcá, bažantí slepice crká a bažantí kuřata tikají. Krásný výraz je pro zvuky koroptví – čiřikají. Zvuky tetřeva: puká, trylek, výlusk a broušení, jeho slepice kvoká. Tetřívek zapískne či zaškrtne, pšouká, bublá, jeho slepička také kvoká. Jeřábek pípá, v toku syká a trylkuje, drop dudá a bubnuje, (bubnují také zajíci a králíci – předními běhy do vzduchu), krocan hudruje. Divoké hrdličky vrkají, zahradní však ne, ty houkají – též i holub. Hezký výraz je i pro zvuky veverek – čokají, ale také mroukají, mlaskají a sviští – jako svišti a ti navíc i hvízdají.
To by snad pokud jde o zvuky stačilo, i když jsem nevyčerpal zdaleka vše. Ale nakonec: Víte kdo tleská? To by snad měl být také zvuk, vždyť potlesk je vždy slyšet. Tleská a aplauduje daňčí zvěř – stále kelkami, ale to slyšet není, takže zvuk to nebude.
 

Ocasy zvěře

Pro ocasy najdeme 13 výrazů:
Kelku má medvěd a veškerá spárkatá mimo prasat, ty mají pírko, stejně jako zajíc a králík. Veverka má chvost, stejně jako rys a na sleších chostky – stejně jako rys – to se dobře pamatuje. Chvost má ale také svišť. Jezevec má štětec, vydra prut jako krátkosrstí psi, lasice má proutek. Tatrč má tetřev, krocan a drop, tatrček mají jeřábek, koroptev, orebice a sluky, zatímco tetřívek má lyru a bažant klín. Dravci a sovy mají rejd – ovák.
Často se myslivci bojí vylovit slovo ocas, domnívaje se, že to není myslivecký výraz. Ale je. Ocas má jedenáct druhů zvěře: ondatra, holub, hrdličky, lyska, kachny, husy, potápka roháč, krmorán, volavka, kvíčala a krkavcovití.

A na závěr o myslivecké mluvě mi dovolte vybrat některé LIDOVÉ NÁZVY ZVĚŘE, protože také do myslivecké mluvy patří:
Divoké prase: štětináč, kudrnáč, zajíc: matěj, janek, ušák, macek, staroch, babka, mladík, mlaďoch, březňák, hráč, polňák, lesňák, horňák, skalňák a dokonce i bahňák. O oblíbenosti zajíce u myslivců svědčí i tento největší počet lidových názvů.
Veverka: dřevolezka, ondatra: dlakoš, pižmový bobřík, krysa pižmová. Kdo je huňáč, chlupáč, brumta snad ani psát nemusím, stejně jako kmotra, kmotřička, ferina. jezevec je kmotr, strýc, poustevník, kuna lesní větevnice, pelešnice, medovka, její příbuzná kuna skalní: skalnice, kuna domácí a tchoř je smraďoch, polař či myšař, ale i žabař. Tetřev je hlucháň, tetřívek malý pták, krocan morák, bažant drnošlap, koroptev čiřikavka, lesačka, holub doupňák dírák, hřivnáč sukáč, sluka dlouhozobka, krásnoočka, bekasina otavní nebeská kozička, drop je dudák.
 
 
Další výrazy myslivecké mluvy najdete v Myslivecké abecedě 
 
 
Text Oldřich TRIPES